Markéta
Babincová

Ahoj,
moje jméno je Markéta a jsem trenérkou Miniapolenek společně s Terezkou Masopustovou. Sama sebe považuji za milovnici tance, hudby, čokolády, procházek, dobré zábavy a v neposlední řadě za hrdou členku AP klubu.

První krůčky mě do AP klubu zavedly v roce 2011, kdy mě maminka přihlásila jako velmi akční a neunavitelné dítě, které zkrátka neposedí ani chvilku a tancuje do rytmu, na co se dá. Nikdy jsem ale netušila, že mě láska k mažoretkovému sportu dovede tak daleko, abych své zkušenosti mohla s pokorou a nadšením předávat těm nejmenším. Již od malička je ve mně velmi soutěživá a cílevědomá osobnost, a proto byl pro mě právě tento sport tou správnou volbou. Vždy jsem toužila být v tanci nejlepší a doma neustále poskakovala a skotačila, až šla z toho všem hlava kolem. Moje vášeň pro tanec mě proto nejednou vypracovala na pozici kapitánky. Tuto roli jsem nikdy nebrala na lehkou váhu a pokaždé jsem na tanečním parketu nechala vše, co ve mně je, i když mi při vystoupení několikrát upadla bota nebo část kostýmu.

Každým rokem jsem se stále učila nejnovějším gymnastickým a tanečním prvkům až do roku 2017, kdy jsem si vytvořila své úplně první sólo. Právě tehdy jsem poznala, co všechno obnáší vymyslet vlastní choreografii a neskutečně mě to bavilo. Hned další sezónu jsem chtěla vyzkoušet něco nového a najít, co mi bude sedět nejvíce. Přešla jsem tedy od gymnastiky a akrobacie ke klasickému sólu, které mě vyšvihlo až na mistryni České republiky.

AP klub mi do života přinesl spoustu nových a úžasných kamarádek na celý život, a jednou z nich je také Janička Šimonová, se kterou jsem tvořila duo od roku 2020. Na naše tréninky, kdy jsme dodělávaly duo teprve týden před soutěží, velmi ráda vzpomínám. Našim nejúspěšnějším rokem byl rok 2022, kdy jsme obdržely titul Mistryně Evropy a Mistryně světa v kategorii Pom-pom classic duo seniors. Byl to jeden z mých nejkrásnějších dnů v životě.

Nejvíce jsem ale vždy vzhlížela právě k Terezce, která mi tehdy propůjčila svůj kostým na sólo, jelikož jsme si na ploše byly až na tolik podobné, že nejedna maminka mě nazývala malou Terezkou”. Právě ona, mě dostala tam, kde jsem dnes, když mi na příměstském táboře před třemi lety navrhla, zda bych jí nechtěla pomáhat jako asistentka trenérky. Neváhala jsem ani chviličku a už tehdy se mi splnil můj dětský sen.

Sbíráním zkušeností jsem letos dostala ten největší dar, kterým je samotné trénování mých nejmilovanějších holčiček. Jsou pro mě velkou inspirací, ale zároveň i obrovskou zkouškou. Nejen že já učím je, ale právě ony mě učí trpělivosti a velké zodpovědnosti. Práce s nimi mě nesmírně naplňuje. Snažím se jim tanec předávat hravou formou a ukázat jim na něm tu krásu a ladnost, která tehdy pohltila mě.